Cesta žlutým autobusem do Holandska

08.01.2012 13:35

Jak jsem již v minulém článku zmínil, z Prahy jsme odjížděli na čas. Čekal jsem že budu sedět sám, opak byl ale pravdou. Přisedla si ke mně mladá studentka medicíny, která jela do Kolína nad Rýnem. Začli jsme se bavit a naše konverzace trvala do chvíle, než nás byl puštěn první film. Byla trošku zvláštní, ale komunikovala to mi stačilo. Já seděl připoután a chtělo si mi už nějak spát, příčinou bylo že mé loučení v Praze bylo zpestřenou trochou alkoholu a to bylo příčinou mého chtíče usnout. Jenže, jak si lehnout na tý sedačce pohodlně abych v pohodě usl. Nemohl jsem prostě za žádnou cenu nalézt vhodnou polohu, což se mi ale po pár minutách zkoumání mechanismu sedačky povedlo. Sedačku jsem sklopil co nejvíce to šlo, vůbec jsem ale neměl pomyšlení na lidi za mnou. Nikdo se neozval, je to dobrý. Pomalu jsem za stoupající rychlosti na dálnici na Plzeň, usínal. Vzbudila mne první zastávka, která byla v Plzni. Stáli jsme jen chvíli a já ještě narychlo zkontroloval co se děje na Twitteru. Abych nezapomněl, ve žlutých autobusech SA je možnost se připojit na wifi. A této možnosti jsem samozřejmě využil natolik, že jsem si skoro vybil telefon. Ale zpět k cestě, cesta ubíhala docela rychle a po Plzni následovaly další zastávky v Norimberku, Frankfurtu, Kolíně n. Rýnem a Düsseldorfu. Možná jich bylo o trochu víc, každopádně od Frankfurtu už jsem seděl sám. Slečna si odsedla na místa kde už nikdo neseděl a já si mohl pohodlně užívat cesty.

V Kolíně se přišla rozloučit a já už věděl, že na Nizozemské hranice to nebude daleko. Byla to pravda.. Za pár hodin, už jsme stavěli u vlakového nádraží ve městě jménem Venlo. První Holandské město, které jsem viděl. Na první pohled člověka zaujmou cihlové domy, jsou snad všude. Další zajímavostí jsou samozřejmě kola, jsou všude, jezdí na nich všichni a jsou taková specifická. Vypadají jako naše stará kola, uvidíte na fotkách. Když jsme tak projížděli všemy městy, Holandsko jsem si pomalu zamiloval. A to hlavně díky těm perfektně upraveným zahrádkám před domy, díky jejich architektůře ale také díky tomu, že všude jsem viděl samé cyklostezky. Opravdu všude! Ještě jsem s autobusu nevystoupil a věděl jsem, že tato země je cyklistům přímo zaslíbená. Dalším faktorem, který mne zaujal byl Rotterdam. Město samo o sobě, město moderní, město plné výškových budov. Mohl jsem na nich nechat oči, nejsou sice moc pěkné, ale v každém případě jsou zajímavé a v životě jsem ve městě kde je pohromadě tolik výškových budov, nebyl. A teď Vám povídám o výškových budovách, které vypadají opravdu jako mrakodrapy, žádné paneláky, nic podobného! Za Rotterdamem, mně stevarda pověděla na mou žádost čas ve který dorazíme do Amsterdamu. Už jsem se moc těšil, až vystoupím a nadechnu se čerstvého vzduchu od moře. Což se mi v 15h také povedlo. Do Amsterdamu nás dojelo z plného autobusu asi jen 6. Všichni jsme rychle vystoupili a všichni se rychle rozešli. Jediný já jsem tam čekal, na svého koordinátora. Nikde nikdo, nevěděl jsem jestli vůbec někdo příjde. Dostal jsem strach, že jsem naletěl. Když v tom zachvíli ke mne běžel mladý chlápek s cedulkou s mým jménem. Představili jsme se a společně jsme se vydali k autu. V můj neprospěch, musel mít zrovna asi to nejmenší auto, které snad existuje. Byl to Citroen C1! A já se svou bagáží, jsem se do něj málem nevlezl. Ale nějak jsme se namačkali a šlo to.

Vydali jsme se do centra Amsterdamu, kde jel vyhodit jednu holčinu, kterou odněkud vezl. Když jsme přijížděli, opět k těm cihlovým domům, cítil jsem že jsem v Holandsku. Že jsem v tom pravém Amsterdamu. Po chvíli stání na semaforech, který jsou na každým rohu jsme zastavili u kanceláře Werk & IK. Patrik se na mne otočil a zeptal se mne, jestli kouřím trávu. Odpověděl jsem mu jasně: "Nekouřím, ale být v Holandsku a nedat si by bylo jako přijet do Česka a nezkusit České pivo". Sotva jsem odpověděl, byl jsem odkázán na nejbližší coffeeshop. Jeho jméno bylo Space Mountain a doporučena mi byla Amnesia Haze. Vůbec jsem nevěděl o co jde, ale i přes to jsem tam šel. Má první návštěva a první setkání s Holandským lidem bylo v Coffee shopu. Přivital mne muž, zřejmě Arabského původu. Pobídl mne k prohlídnutí něčeho, co vzdáleně připomínalo jídelní lístek. Byl to ale seznam, jím legálně prodávaných drog. Naštěstí pro mne, šel jsem s doporučením a tak jsem si řekl o gram nečeho co se jmenovalo Amnesia Haze. Chlápek si vytáhl obrovský pytel plný trávy a navážil si přímo gram. Dal mi to do odděleného sáčku a vyžádal si svých 10 Euro. Dále mi nabídl papírky, jestli si budu chtít ubalit jointa. Což jsem odmítl. Jelikož jako student, jedné z nejmenovaných škol, vím o jointech po teoretické stránce své. A mé první setkání s tabákem, bylo akorát spíše setkání s nekonečným kašlem.

A tak jsem se optal na nějakou dýmku, nebo cokoliv do čeho bych nemusel přidávat tabák a ten Arab mne poslal do nedaleké trafiky, že prej tam si vyberu. Letěl jsem tam a koupil si takovou nějakou obyčejnou dýmku za 5 Euro. A světe div se, opět prodavačka byla nějaká muslimka. Je jich tu nějak moc. Vyšel jsem před trafiku a u auta jsem už viděl postávat Patrika. Letěl jsem zpátky, opět jsme se naskládali do té nákupní tašky a jeli jsme odvézt tu slečnu, se kterou ještě něco vyřizoval. Jeli jsme půlhodinku, než jsme z těch kolon vyjeli. Holčinu odvezl do nějakýho domu, kousek od centra Amsterdamu. Já si poté přesedl dopředu, kde jsem konečně měl alespoň trochu místa. Vydali jsme se někam do Alsmeere, kde jsme měli vyzvednou jednoho kluka, kterej semnou bude bydlet. Po cestě jsme se docela bavili o věcech, který mne měly čekat. A proto nám ta cesta, před vilu o které furt mluvil uběhla docela rychle. Přijeli jsme před dům a Patrik chtěl ať se jdu podívat dovnitř, což jsem odmítl s argumentem že se mne to netýká, když tady bydlet nebudu. Čekal jsem v autě, když v tom z vily vyšel nějaký mlaďoch s báglama. Řekl jsem si, jo.. to bude asi můj spolubydlící, šel jsem ho přivítat. Docela jsme se zakecali a tak nějak ani jeden z nás nevěděl, kde budem bydlet a tak jsme otevřeli kohoutky fantazii a přemýšleli co nás tak může čekat. Zachvili z vily vyšel Patrik a naše přemýšlení ukončil, pověděl nám že jedem do Hilversumu. Říkám fajn, jaktože nebydlíme v Amsterdamu? Řekl že nás je moc, že jsou domy různě v okolí Amsterdamu. Gps ale hlásila, 40 km před náma. No nechal jsem se překvapit, po hodině v zácpě jsem nakonec celou cestu zvládli za dvě hoďky. Dobré, na 40 km... (vtip), byl jsem docela naštvaný protože na letiště to z Hilversumu bylo ještě dál a věděl jsem že jestli ta cesta bude trvat pokaždé dvě hodiny, bude to mor. Ale nic, nechal jsem to tak. Dostali jsme malý domeček v Hilversumu. Docela pěkný, pěkně vybavený akorát bohužel bez vody. No a tak jsme si sedli na gauče a Patrik se optal, jestli si dáme dýmku. Neměl jsem nic proti a předal jsem vše do zkušenějších rukou. A tak začal, ten pocit kdy se člověk nějak nemůže ovládat. Seděli jsme na gaučích, totálně paralizováni. Každý z nás, jen hleděl do prázdna a nikdo nic nemluvil. Chvílema někdo chytil záchvat nekonečného smíchu. Proseděli jsme tam snad dvě hodiny, pak si Patrik dal ještě a pověděl že jede. Sedl do auta a jel už pryč, s tím že se nám další den ozve co a jak.  No my jsme, šli omrknou vršek a hlavně si každý šel zabrat postel.

No a jak jsme vybalili věci, tak každý z nás tak nějak zalehl do své postele a únavou z absolvované cesty jsme oba usli...

 

Zpět

Vyhledávání

© 2009-2010 MoodyTrips: Všechna práva vyhrazena.

Servis a prodej výpočetní techniky- Lukáš Krejčí .: EM-LINKS :. Katalog odkazů Alfa-Elchron Katalog-odkazů.cz Výměna ikonek,odkazů a bannerů Hry onlineAutostop CestujLevněji.cz