Útěk do/z divočiny a jeho zcela náhodný průběh

01.06.2011 09:33

V sobotu 28. května jsem se tradičně vydal na obvyklou trasu Karviná-Nymburk. Počasí bylo pod psa a já jen doufal že o 350 km dále to bude lepší. Data, která mi poskytl meteoradar Českého Hydrometerologického ústavu mé přání potvrzovala, nicméně víte jak to je s počasím, jednou je takové a podruhé makové. Na cestu jsem se vydal neobvykle kolem půl deváté ráno, nechtělo se mi vstávat na dřívější vlak a tak jsem stíhal ten v 9:20. Byl to express ze Žiliny jedoucí až do Prahy, ale já s ním cestu sdílel pouze do Kolína. Po nástupu, jsem již zvyklej na hledání vhodného místa, většinou jsou všude místenky a nebo obsazeno. V tento den, jsem si ale našel skvělé místečko, osamocenou sedačku s velkým prostorem pro nohy ve velkoprostorovém oddíle. Nic lepšího, jsem pro svou cestu vybrat nemohl. Cesta plynula stejně tak rychle, jako probíhala četba mnou vybrané knížky. Na tento víkend, jsem si vybral knihu jménem Zákon Tajgy, skvěle se četla a obsahově dokreslovala celý víkend. Jakmile jsem se začetl, cesta uběhla nehorázně rychle. Vystupoval jsem o 15 minut opožděn na Kolínském hlavním nádraží. Na stejném nástupišti mne očekával rychlík do Ustí n. Labem, který mne měl odvézt do Nymburka. I když, popravdě mně tam mohl odvézt i express, kterým jsem jel do Kolína. Protože kvůli výluce na trati, jel mimořádně přes Lysou n. Labem, tudíž i přes Nymburk - škoda že tam jen nestavěl.

Do Nymburka jsem dorazil okolo půl druhé. Předemnou bylo hodinu a půl dlouhé čekání na osobní vlak směrem Mladá Boleslav - město. Čekání je vždycky úmorné, obzvlášt když člověk nemá peníze a nemůže si jít nikam sednout na jedno, natož se někde zabavit. Za normálních okolností, kdybych věděl že mne večer čeká postel a možnost nabít si telefon, tak bych se vydal směrem na náměstí, kde bych si pomocí nezabezpečené wi-fi stáhl souřadnice nějakých blízkých kešulí, ale to bych si pěkně rychle vybil telefon a vzhledem k tomu že mne čekal víkend v lese, nemohl jsem si to dovolit. A tak jsem si sedl na prvním nástupišti na lavičku a vzhlížel k dění na malém středočeském nádraží. Čekání plynulo nevídaně rychle co nevidět se na informační tabuli objevil i můj vlak, nečekaně měl přijet k třetímu nástupišti. Pobral jsem svou bagáž a vyrazil tam. Čekal jsem příjezd žluťounké Regionovy, ale bohužel (bohudík pro mého cestovního medvídka) jsem byl zklamán. K nástupišti se "doplazil" starý šukafon, tedy motorový vůz řady 810. Proč jsem zmínil svého cestovního medvídka? To je prosté, v tomto vlaku ještě nejel a tak ho samozřejmě čekalo focení (a mne útrapná 15 minutová cesta).

Po patnácti minutové cestě, v plném motoráku jsem vystupoval opět na malebném nádraží nedaleko Nymburka. Počasí, nádherné a má nálada také dobrá. Vydal jsem se naproti své milé, rozhodl jsem se ji počkat kousek od nádraží na mé oblíbené odpočinkové lavičce pod velkou lípou poblíž kostela. Čekal jsem, jak je ve zvyku dobrých patnáct minut, o to horší to čekání vždycky je. Obzvlášť po skoro šesti hodinové cestě vlakem. Nicméně dělat se dá jen jediné, jít naproti dál - což se mi obvykle už nechce. A tak radši čekám. Zachvíli se v dáli zjevila její maličkost a kráčela si to rychlým krokem k mé lavičce. Byl jsem schovaný za svým batohem a "nenápadně" ji pozoroval. Když přišla, byli jsme se krásně přivítali. Od této chvíle, se z mého útěku z betonové džungle, do divočiny stal spíše utěk "domů", tedy někam kde se cítím dobře a jsem tam rád. Poslední dobou si připadám, že můj domov je pokaždé jinde. Jednou to bude ve vlaku, jednou u Niky a jednou v Kurviné. (pardon - v Karviné, i když stejně je to díra plná podivných bezpáteřních lidí). Jak poslední dobou říkám: "Všude dobře, jenom v Ku(a)rviné na nic." Proto je vlastně každý můj odjezd, spíše útěkem. Což také skoro vysvětluje název článku. Ale zpátky k průběhu mého útěku. Mezitím co jsem tady právě vzpomínal na to jak to vlastně s těmi útěky je, jsem se v myšlenkách již posunul o kousek dál. Tedy na to, jak jsem společně se svou milou mířil k místu kde strávím dobrých pár desítek hodin. Místo jsem si nakonec vybral sám a bylo uplne jiné něž původní. Ale byl jsem s ním spokojen, jediné co mne na něm znepokojovalo, byla nedaleká troska, bývalého vojenského objektu. Okolí jsem si pro jistotu prošel, několikrát abych věděl, do čeho jdu. Ale nic víc podivného jsem neobjevil. A tak jsem se rozhodl usídlit tady. Místo to bylo skvélé, šlo vidět že se tady nedávno kácely stromy a tak o dříví, bylo v podstatě postaráno.

Jako první jsme společně postavili můj stan, další činností bylo hledání kamenů vhodných pro přípravu ohniště - což jsme nakonec během půlhodinky všechno zvládli. Do pozdních večerních hodin jsme se už potom věnovali jen sobě. Tomu, co jsme kvůli vzdálenosti mezi námi za ty dva týdny co jsme se neviděli, zanedbali. V těchto chvílích, jsem si nejvíce přál zastavit čas a zůstat v tomto opojení. Bohužel ale čas plynul a její doba povolená k vycházce se blížila ke konci - ano i takdle se to dá nazvat, někteří totiž stále ještě mají své "děti" (ne nechodím s dítětem, jen vzhledem k rodičům bude každý stále dítě) trošku na řetězu. Což mi připomíná ten pocit, že jsem vlastně rád že jsem se tohoto řetězu již dávno zbavil a žiju tak jak mně nohy nesou a tak jak mi myšlenky dovolí. Osmá hodina večerní se blížila a její odchod byl již neodvratný, polibkem na dobrou noc jsme se na rozcestí k jejímu domovu jsme se rozloučili a každý z nás se rozešel uplně jiným směrem a vstříc jiným cílům. Ona odešla domů, kde ji čekala pouze nudná postel, televize, počítač... apod. Za to já, jsem se vydal tam, kde budu svým pánem já, společníka mi bude dělat oheň, kniha a všelijaké lesní obyvatelstvo. Rozdělal jsem ten svatý oheň, v jehož záři se na dobrou hodinu ztratil můj pohled. Jeho teplo, mi dodávalo pocit domova, jeho zář mi prozářila duši a vyčistila ji od všech lidských materiálních přebytků. Seděl jsem tam sám, uprostřed lesa, u hořícího ohně - vstříc osudu. Hlavou se mi honily různé myšlenky, které jsem nakonec ustálil započetím četby, mnou výše zmíněné knížky. Náhle všechny mé myšlenky mířily do Tajgy a k životům Tunguzů a Ruských kupců. Pokud si ještě dobře pamatuji, do půl desáté jsem si četl - poté se mi zachtělo spánku. Počkal jsem až dohoří poslední dřevo, které jsem do ohně hodil a žhavý popel jsem zalil studenou vodou a zakryl kameny, které jsem si na tento účel přinesl. Posléze jsem zalehl do svého spacáku a za zpěvu posledních ptáků jsem usnul.

Původně, bylo naplánováno že se probudím časně před polednem. Jenže, to jak se mi krásně usínalo to celé změnilo. Veškerou krásu lesa jsem si vybral večer a na ráno mně vzbudilo techno. Normálně k nevíře, po celém lese hrálo techno. Odkud? Proč? Za co? Od 4 hodin ráno do 6. Mor! Vstal jsem tedy o hodně brzy než jsem počítal, nevadí. Rozdělal jsem opět oheň. Nasnídal se a opět jsem se začetl do knížky. Po chvílce čtení, se mi ale opět zachtělo spaní a tak jsem knihu odložil a u ohně na dobrou hodinku usnul. Probudil jsem se a oheň už mi pomalu dohoříval a tak jsem mu přidal dřeva, ať žije dál. Na obloze zářilo slunce a čímvíc hřálo, tímvíc jsem měl žízeň. Ale vody už moc nebylo a tak jsem se rozhodl zajít do nedaleké vesnice pro vodu. Své tábořiště jsem nechal napospas osudu. Pomalým krokem jsem se vydal na 3 km dlouhou cestu do vesnice. Hledal jsem někoho, kdo by byl na zahradě nejlépe poblíž plotu - nechtěl jsem zvonit na lidi obzvlášť v neděli dopoledne, kdy si určitě většina dopřává vydatného spánku. Nakonec jsem až na druhém konci vesnice našel, maminu chystající se právě na vycházku se svým dítětem. Požádal jsem jí o naplnění láhve čistou vodou a s úsměvem mi bylo vyhověno. Slušně jsem poděkoval a s láhvi úplně studené vody jsem se vydal zpět na své tábořiště. Po cestě, jsem pozoroval děti hrající si na místě, jemuž je nazýváno "Císařský park" - ale název klame, jedná se v podstatě o palouček s pár stromy uprostřed vesnice. Netrvalo chvíli a já už procházel mezi poli, na kterých mne zaujal červeně kvetoucí Vlčí Mák. Pár jsem jich utrhl, aby mi jeho okvětní lístky pomohly k vytvoření malého překvapení. Když jsem došel zpátky k ohništi, přidal jsem do ohně další dříví a ve stanu jsem mezitím vykouzlil překvapení pro mou milou. Jakmile jsem ho dodělal, tak jsem si řekl že do stanu od této chvíle už nevstoupím. Jenže, měl jsem tam knížku... Vše. A tak jsem se začínal pomalu nudit. Popadla mne chuť něco dělat a tak jsem ze sebe sundal tričko, vyrobil si hůl a vydal se dělat značky až k mému stanu. Které ji měly pomoci s cestou do mého "lesního království" (jak jsem později nazval své tábořiště). Teď si možná pomyslíte že jsem uplnej blázen, ale není tomu tak. Zkuste si bejt v lese, sami a bez jakékoliv zábavy. Potom si uvědomíte, že každá - byť dětinská zábava je dobrá. Chodil jsem po lese, jako bych byl jeho pán. Vlasy rozpuštěné, tričko sundané kalhoty rozeplé. Jako doma, přeci.

 

Po chvíli mé bláznivé zábavy, už jsem ale viděl jak se do mého teritoria blíží ona a společně s kolem se přibližuje stále rychleji. Až sme se nakonec pohledy ztřetli, přesně tam, kde jsem vyčlenil hranici svého území. Seznámil jsem jí s pravidly a pustil ji. Ujal jsem se jejího přibližovadla a pobídl jsem ji ať se jde podívat do stanu. Jakmile, jej otevřela a viděla co jsem připravil. Úžasem se mne obejmula kolem krku a děkovně mne políbila. Posléze jsme spolu ztrávili nádherné odpoledne, o kterém už by se nebylo vhodné do detailů zmiňovat. Nicméně, ale došlo i na řeč co další dny. Bohužel již v pondělí musela jít opět do školy a já byl vydám opět na pospas osudu. Peníze už jsem žádné neměl a zdroj financí, který mi měl pokrýt zpáteční cestu bohužel nebyl k dispozici. A tak jsem se rozhodl, že pojedu stopem. Nebylo na výběr. Sice na neděli to byl opravdu nevhodný nápad, obvzlášť když bylo něco kolem třetí hodiny odpoledne. Po tom co jsme necelou hodinku balili můj batoh, jsme se společně vydali do Všejanské Zavadilky. Což je vlastně taková maličká vesnička ležící na hlavním tahu z Mladé Boleslavi do Nymburka. Když jsme k této cestě dorazili, stavil jsem se ještě do hospody, kde jsem požádal o kus kartonu na psaní cedulí. Urval jsem si kus krabice a dal si ji za popruhy batohu, na horší časy. V 16.30 jsem začal stopovat, bylo velkou náhodou že zrovna v neděli tudy jezdilo nějaké nadměrné množství aut. Nakonec jsem se v 16.36 rozloučil se svou milou a podíval se na její odjezd směrem domů. Od této chvíle jsem tam stál sám a vůbec jsem nevěděl co bude dřív. Nakonec jsem v 16.41 už seděl v autě až do Kolína (!). Vezl mně postarší pár, se kterýma bylo fajn si povídat. Paní, která seděla předemnou v minulosti byla také stopařkou a tak mi předala pár rad. Nakonec mne na její doporučení vysadili v Kolíně na zastávce MHD, která leží na výpadovce směrem na Havličkův Brod. Začal jsem tady stopovat a opět, obrovská náhoda, během deseti minut už jsem seděl v Mercedesu, který řídil starší podnikatel se skvělým hudebním vkusem.  Celou cestu jsme poslouchali Deep Purple...

 

Tento chlápek mne původně měl vzít do Havlíčkova Brodu, nicméně po tom co jsem zjistil že jede do Polné, kde jsem mimochodem měl starou známou, tak jsem se svezl s ním. Do polné jsme dorazili kolem půl sedmé a já se vydal k tomu mnou známému paneláku, kde jsem zazvonil. Na balkoně se objevila zrovna ona a s nehorázným výrazem udivu (po třech letech) se zeptala co tady dělám, na což jsem odpověděl že bych potřeboval trošku pomoc. Potřeboval jsem poslat sms z netu, nebo si zavolat. Nakonec mi bylo umožněno obojí, za což moc děkuji! Její prarodiče mne dokonce odvezli až do Žďáru nad Sázavou, odkud jsem náhodou chytil poslední rychlík do Tišnova a náhodou jsem za něj utratil opravdu poslední peníze. V Tišnově už mne čekal děda a předemnou byla desetiminutová cesta k posteli, sprše, jídlu. Na chalupě jsem pobyl, necelé dva dny. Užil si opět mnoho zábavy, od ježdění na bruslích, motorce či ochutnání dalších dvou druhý piv. Dokonce jsem se k dokopal k tomu, abych vlastně spočítal kolik jsem jich za život okusil. Ale to sem taktéž asi nepatří, i když.... Někteří cestují, proto aby okusili piva. Tak budíž, je jich již 23. V úterý jsem se vydal společně s dědou do Karviné. Jeli jsme rychlíkem z Tišnova a do Karviné jsme dorazili okolo 12. hodiny. Ale, nebyl všemu konec. Vzhledem k další náhodě se mi naskytla možnost jet na 50. ročník Ostravské Zlaté Tretry - neodmítl jsem! A v 16.h jsem o půl hodiny opožděným vlakem vyrazil směr Ostrava. S dědou jsem se setkal v Dětmarovicích, kde přistoupil do mého vlaku. Na Vítkovický stadion jsme dorazili okolo šesté hodiny. Opravdový nával lidí, stadion byl vyprodaný (18tis. lístků). Atmosféra úžasná a sledováním této události v televizi se to opravdu nemohlo vyrovnat. Dorazili jsme na slavnosti zahájení, kdy slavné osobnosti jezdili na nových i starých superautech. Nejvtipnější na tom bylo, když nejrychlejšímu muži světa přidělili nejpomalejší auto. Starého veterána BMW. Po slavnostním zahájení již naplno začly všechny disciplíny, od skoku od tyči, běhů, hodů oštěpem až po skoky do výšky. Celá akce trvala až do půl deváté a já jsem se po celou dobu plně bavil. Nejvíce se mi líbilo, obrovské nadšení všech lídí, při představování Usiana Bolta, celý stadion na nohou a potlesk. Pokaždé, když bylo vysloveno jeho jméno. Úžasný! Konec Zlaté Tretry, byl zpečetěn ohňostrojem, který nakonec ale ani zdaleka nedosáhl na krásu celé této akce.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2009-2010 MoodyTrips: Všechna práva vyhrazena.

Servis a prodej výpočetní techniky- Lukáš Krejčí .: EM-LINKS :. Katalog odkazů Alfa-Elchron Katalog-odkazů.cz Výměna ikonek,odkazů a bannerů Hry onlineAutostop CestujLevněji.cz